Nádherně ubrečené Vánoce

Vánoce mi úzce souvisejí s maminkou. Ta dvě slova dohromady ve mně vyvolávají rozporuplnou nostalgii. Moje maminka se až do konce svého života cítila v naší zemi cizinkou a právě o Vánocích nejvíce tesknila po své rodině žijící ve Francii.

Na pultech v lednu 2010, poštou ihned

Od listopadu, kdy začínala péci cukroví, až do štědrovečerního bramborového salátu a kapřích řízků, zkrápěla vše horkými slzami. A já, snad abych neporušila tradici, to dělám taky. V tomto období i já na svoji maminku nejvíce vzpomínám.

Moje milovaná máma. Jak ta nás uměla rozbrečet!

Když nám třeba přišla dát dobrou noc, nezapomněla ještě přidat něco jako "počkejte počkejte, vy zlobilové, až vám umřu. To potom budete, jako ten siroteček v písničce Osiřelo dítě prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat."

To už se mně klepala brada a polykala jsem slzy, na rozdíl od mé sestry, které se zvědavostí rozsvítily oči.

"Vy moji chudáčci malý," dorazila situaci maminka, než nás něžně políbila na čelo. "Tak hezky spěte a nezlobte mne už."

To jsem už řvala na celé kolo, protože jsem věděla, že nezlobit maminku je nemožné. Do rána jsem pak ve snách bloudíla po hřitovech a ráno se skoro divila, že nemám ruce od hřbitovní hlíny

Sestra se budila vždy vyspalá do růžova a později podle přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu, v sadistických metodách maminky s gustem pokračovala. Upřímně řečeno, ani se moc nemusela snažit.

Stačilo, aby nasadila tón písně „Osiřelo dítě" a měla mne tam kde chtěla. Při písmenu „óóóó" jsem tuhla, při „ssss" začala měnit barvu, a když s chtivou lačností přidávala další písmenka, to už jsem, bílá jako stěna, byla blízko buď mdlobám, nebo sestrovraždě. K té většinou blíž.

Proto ještě dnes jsem schopná se, kdybych se nedržela, při této písničce kdekoli a kdykoli rozbrečet. No a když se k tomu vzpomínání přidá vůně vanilky a jehličí, to teprve u nás nastávají ty pravé Vánoce. Naše nádherně ubrečené Vánoce.

z knihy Moje zvěř, já a ti druzí